Seskok oddílu Dr. Miroslav Tyrš

Na žádost československé vlády v Londýně a moskevského vedení KSČ byla ze Sovětského svazu v roce 1944 vyslána řada skupin partyzánských organizátorů na území bývalého Československa, nejdříve na Zakarpatskou Ukrajinu a na Slovensko. S postupem fronty byly připraveny skupiny na pomoc partyzánskému hnutí v českých zemích.

Šestnáctičlenná skupina Za vlast byla vysazena v noci z 28. na 29. září 1944 u Malého Polomu na slovensko-moravské hranici. Patnáctičlenný oddíl Jermak seskočil v noci z 31. srpna na 1. září v katastru obce Račice na Vyškovsku. Večer 6. října odletěl oddíl Dr. Miroslav Tyrš, ale pro krajně nepříznivé počasí v Čechách se k ránu vrátil zpět do Rzeszówa. Výsadek sedmnáctičlenného oddílu Jan Kozina se uskutečnil v noci ze 16. na 17. října, omylem letců poblíže Loun. Dvanáctičlenný byl oddíl Mistr Jan Hus, vysazený 26. října pozdě večer v podhůří Železných hor, mezi obcemi Starkoč a Lovčice. Tragicky skončil let třináctičlenné skupiny Komsomolec, večer 22. prosince 1944 byl nad okupovaným polským územím v okolí Tarnówa jejich letoun Douglas C-47 sestřelen německým Messerschmittem Bf-110.

Druhý let
Již podruhé odlétalo večer 25. října 1944 z jasenského letiště u polského Rzeszówa letadlo Douglas C-47 s patnácti parašutisty oddílu Dr. Miroslav Tyrš. Bylo to jádro budoucího partyzánského oddílu, který měl působit ve středních Čechách, jihozápadně od Prahy, s centrem v Brdech na Příbramsku. V případě, že by se parašutisté po seskoku ihned nesešli, byla místem srazu určena malá obec Smolotely, zhruba 10 km od Příbrami, v zalesněné krajině na levém břehu Vltavy. Počítalo se, že parašutisté po seskoku naváží spolupráci s místním obyvatelstvem, mezi kterým byla stále silná sokolská myšlenka. Z předpokládaného prostoru vyplynul název oddílu, jméno zakladatele českého Sokola.
Oddíl byl sestaven 7. září 1944 v Kyjevě Ukrajinským štábem partyzánského hnutí a 4. října byl předán do pravomoci štábu partyzánského hnutí při vojenské radě 1. ukrajinského frontu, který vyslal do českých zemí i výše uvedené skupiny. Velitelem oddílu, sestaveného ze sedmi sovětských a osmi slovenských partyzánů, byl jmenován ppor. Ján Hudec, komisařem Viktor Ruttkay a náčelníkem štábu por. Rudé armády Ivan Andrejevič Labunskij.
Ignác Hazucha: „Před odletem jsme složili do rukou svého výcvikového velitele mjr. Bogumolova slavnostní přísahu, že budeme pronásledovat a bít okupanty do té doby, dokud v nás bude kapka slovanské krve. Ještě naposledy jsme si stiskli ruce, políbili se na rozloučenou a poté jsme nastoupili do letadla, které se vzápětí vzneslo k tmavému nebi. My měli československé soukenné stejnokroje s lodičkou a ušankou, sovětští bojovníci své známé uniformy, rovněž s lodičkou a ušankou. Kromě padáku na zádech jsme měli na prsou vak s materiálem, dále samopal Sudajev se zásobníky, pistoli TT, 2 granáty F-1 a finský nůž. “
Jozef Kahala: „Tento druhý let byl o něco klidnější než první. Ostřelováni jsme byli po celou dobu letu od osmé hodiny do tři čtvrti na jedenáct asi pětkrát. Po třetí to bylo dost nebezpečné, když se střela roztrhla v blízkosti našeho stroje a hodila jej stranou jako kus hadru, až jsme si málem rozbili hlavu o trup stroje. Tím, že pilot musel každou chvíli zdvihat stroj před ostřelováním  do veliké výšky, odchýlil se poněkud od určené trasy a dal signál k seskoku o čtvrt hodiny dříve.“
A. S. Korovin: „Cestou jsme seděli na lavicích  podél trupu letadla. Pod objemnými balíky padáků, výstroje a výzbroje lidé téměř nebyli vidět. Někteří z nás následkem dlouhého únavného letu pospávali, jiní byli vzrušeni očekávaným seskokem. Deset lidí mělo vlastně skákat padákem poprvé, pouze Hudec, Hazucha, Dibdiak, Kahala a Kanka prošli v Jefremově u 2. čs. paradesantní brigády parašutistickým výcvikem. My ostatní jsme znali techniku seskoku jen teoreticky.“
Douglas C-47 přeletěl hranici protektorátu a blížil se k cíli cesty. Partyzáni očekávali podobnou situaci jako v předvečer povstání na Slovensku. Nemohli vědět, že v českých zemích jsou jiné poměry. Lidé že jsou zastrašeni pěti lety perzekuce a že nacisté za několik hodin nasadí na jejich dopadení silné bezpečnostní jednotky. Třem z těchto mladých odvážných lidí zbývalo už jen pár hodin života…
Několik kilometrů za větším městem, navigátor ani pilot netušili, že to byl Pelhřimov, snížili letci výšku a hledali vhodné místo. Výsadek měl být proveden naslepo, bez signálních ohňů na zemi. Našli plochu mezi malými dědinkami obklopeným lesy, s dalším obletem nastal okamžik seskoku.
I. A. Labunski: „V letadle všichni ožívají. Podle předchozí dohody vstává jedna řada parašutistů, řadí se do zástupu a upravuje si výstroj. Jeden za druhým stojí těsně za sebou, zbraně připevněné k tělu. Jeden z letců zavěšuje  karabiny výtažných lan padáků na ocelové kotevní lano v trupu letounu, kontroluje počet karabin a parašutistů. Vše je v pořádku, vyhlašuje pohotovost. Vzápětí se nade dveřmi rozsvěcuje žluté světlo, signál přípravy k seskoku a už letec otevírá dveře letadla, které snižuje rychlost.“
Ve dveřích stojí ppor. Ján Hudec, aby jako velitel dodal ostatním odvahy. Rozsvěcuje se zelené světlo a velitel skáče do tmavé propasti. Sráží ho prudký vichr, rychlost Douglasu je nyní 50 metrů za vteřinu. Zavěšené výtažné lano otevírá obal padáku, vytahuje se vrchlík se šňůrami, poté se přetrhává trhací šňůrka spojující lano s vrchlíkem a kopule padáku se rozevírá. Do tří vteřin po výskoku z letounu má Ján Hudec otevřený padák a rychlostí pět metrů za vteřinu se snáší k zemi.
Druhá, hned těsně za velitelem, měla vyskočit zdravotnice Rufina Krasavinová. Polekala se však, a tak se o několik vteřin opozdila, během nich letadlo uletělo stovky metrů. Za ní hned rychle vyskákali ostatní z první skupiny, Vladimir Začupejko, Ignác Hazucha, Matvej Andrejev, neznámý slovenský desátník, Viktor Ruttkay a Daniel Dibdiak.
Ignác Hazucha: „Náhlé škubnutí, kontroluji padák, dívám se, zda je vše v pořádku. Pod námi se rozprostírá tmavá krajina. Dívám se po kamarádech a vidím ještě několik padáků kolem sebe. Proti nám se ale objevily reflektory a hledaly po obloze. Blesklo mi hlavou, že hledají nás, nebo snad letadlo. Málem jsem zapomněl na přistání, zem se rychle přibližuje, cítím náraz a přistávám. Počasí nám přálo, bylo bezvětří. Přistál jsem na zoraném poli. Odepínám rychle padák, abych ho mohl schovat. Svinul jsem ho do klubíčka a zasypal v brázdě tak, aby hospodář, který jistě přijde ráno doorat zbytek pole, kousek zahlédl.“
Zatím letadlo provedlo obrat a letělo znovu. Zbylí parašutisté čekali na světelný signál od první skupiny, bílé světlo ze země. Dlouho nic neviděli, až najednou se objevila malá světélka. Déle již čekat nešlo, a tak rychle za sebou vyskákali ostatní: Štefan Kanka, Ivan Labunskij, Viktor Osipov, Michail Šijanov, Alexandr Korovin, Ján Silný a Jozef Kahala. Letci se vrátili ještě jednou, vyhodili materiál uložený ve vacích opatřených nákladními padáky a odletěli severovýchodním směrem.
V. A. Osipov: „Otevřely se dveře a do letadla vnikl chladný vzduch. Stáli jsme v jedné řadě, jeden za druhým, přitisknut druh na druha. Úkol byl vyskočit rychle za sebou, abychom se mohli na zemi brzy shromáždit. Skákal jsem poprvé. Vyskočil jsem a ocitl se v bílém mraku. Když se otevřel padák, chtělo se mi smát a zpívat radostí. Propadl jsem mrakem a viděl padáky svých druhů. Padák šel rychle k zemi, uviděl jsem v temnu domy a pole. Těžký úder na zem, zajiskřilo se mi v očích a připravil jsem se hned k boji. Bylo ticho, na blízku nikdo nebyl, nikdo nestřílel. Vidím zelená světýlka, kterými jsme o sobě navzájem dávali vědět. Sbalil jsem padák a ukryl ho. Během dvaceti minut se nás shromáždilo všech sedm. Já jsem však nemohl jít, při dopadu jsem si pohmoždil nohu. Dva moji druhové mne vzali pod paží a vedli k lesu.“

Po seskoku
Parašutisté z oddílu Dr. Miroslav Tyrš seskočili ve středu 25. října 1944 o půl deváté večer v prostoru mezi obcemi Lipice, Bitětice a  Pejškov, západně od Pelhřimova. Protože nebylo ještě příliš pozdě, zvuk poměrně nízko kroužícího letadla upozornil obyvatele, že se zde děje něco mimořádného. Mnozí vyběhli z domků ven a viděli, že se od letadla odpojují obláčky a ty se pomalu snášejí k zemi. V lipické škole byli tehdy ubytováni tzv. národní hosté, němečtí rolníci ze Slezska, Polska a východního Pruska, kteří nenáviděli vše z Východu. Domysleli si, že to bude sovětský výsadek a v žádném případě nechtěli mlčet. I když naprostá většina obyvatel byla silně protinacistického smýšlení, z obavy před hlášením tzv. národních hostů a následnými represáliemi bylo prostřednictvím dvou poslů podáno starostou z Lipice oznámení na četnickou stanici v Pelhřimově, že několik letadel při přeletu obce Lipice odhodilo nějaké předměty.
Vrchní četnický strážmistr František Kyryán z Pelhřimova telefonicky nařídil četnické stanici v Červené Řečici, v jejímž obvodu se místo předpokládaného dopadu „neznámých předmětů“ nacházelo, aby do Lipice vyslala ihned četnickou hlídku. Případ také ohlásil okresnímu četnickému veliteli npor. Antonínu Míchalovi a ten o všem podal zprávu gestapu v Táboře. Táborská služebna Míchalovi nařídila, aby v doprovodu tří četníků z pelhřimovské stanice ihned odjel do Lipice a na místě vyšetřil, oč se vlastně jedná. Partyzáni tak museli krátce po seskoku čelit akci četníků z Červené Řečice a z Pelhřimova. Lokální šetření po příjezdu gestapa velmi rychle přerostlo v rozsáhlé pátrání, jehož se účastnili čeští četníci, němečtí vojáci a táborské gestapo. Později byli k pročesávání širšího okolí přibráni i obyvatelé okolních vesnic, jimž to bylo prostě nařízeno.
Jako první dopadl na území okupovaných Čech velitel oddílu ppor. Ján Hudec. Bylo to východně od Lipice, na hranicích obecního katastru. Chtěl najít své druhy, zorientovat se a zjistit, zda byli skutečně vysazeni v určeném prostoru. Vydal se západním směrem a po chvíli narazil na samotu (Lipice čp. 9). Setkání si tehdy mladý hospodář Josef Semrád dobře zapamatoval, včetně popisu parašutisty, který mu při odchodu přikázal mlčet a řekl: „Měli jsme seskočit jinde. Víte co bylo na Slovensku? To bude teď tady. Budu organizovat povstání.“ Zbytek prvé skupiny dopadl o kus dále, v poměrně malém okruhu kolem lesíku Boroví, ve směru k Lipici.
Ignác Hazucha: „Se zakopáním padáku jsem byl rychle hotov. Samopal PPS Sudajev mám připravený k boji, přitom však sleduji, zda někdo dopadl poblíže mne a jestli dobře, nebo špatně. Tu jsem uviděl zelené světlo. Pospíchám a na signál, který jsem doplnil, nacházím naši doktorku Rufu Krasavinovou. Pomáhám jí uklízet padák a tu již máme další světlo, dáváme signál a zjišťujeme, že je to radista Matvej Andrejev. Vzápětí další signál a je to druhý radista Slávek Začupejko. Další signály už nevidíme. Po krátké poradě prcháme do nedalekého lesa. Na jeho okraji dáváme signál, ten se nám opakuje a postupujeme tedy velmi opatrně. Ve vzdálenosti deseti metrů dáváme heslo, tím se domlouváme. V lese už nás čekal komisař Viktor Ruttkay, Daniel Dibdiak a ten neznámý, co přišel až před odletem z Rzeszówa. Je nás sedm, necháváme na stanovišti hlídku a zbytek se rozchází na všechny strany hledat velitele i druhou skupinu.“
Po delším marném hledání velitele a druhů bylo po krátké poradě v lesíku rozhodnuto, že vzhledem ke stále intenzivnějšímu prohledávání terénu není možno setrvávat déle v místech seskoku a nutno jít na předem domluvené místo srazu u Smolotel na Příbramsku. Sedm parašutistů se pod vedením komisaře Ruttkaye vydalo za tmy z ohroženého místa severozápadním směrem.

Pátrací akce
Brzy ráno 26. října přijelo táborské gestapo a zorganizovalo poměrně rozsáhlou razii. Do Lipice přijela nákladní auta, na kterých bylo asi 400 horských myslivců z Jindřichova Hradce. Němečtí vojáci i příslušníci bezpečnostních sborů včetně policie z Tábora se zformovali v rojnice a pročesávali kraj. Ženy a děti z Lipice a z Bitětic musely zůstat ve svých domovech, mužům z okolních obcí bylo nařízeno, aby se prohledávání okolí zúčastnili. 26. říjen dopadl pro parašutisty dobře. Pomohli jim i místní občané, muži nařízené prohlídky v okolí místa seskoku dělali tak, že nenašli nic a nikoho. Němci dostali do rukou několik padáků a všechny čtyři vaky, v jednom byla druhá radiostanice. Balíky, které vážily téměř dva metráky a byly opatřeny rukojeťmi, obsahovaly kromě radiostanice zbraně a náboje, potraviny, tabák, léky, šatstvo a různé potřeby denního života.
Našich sedm parašutistů postupovalo ve zbytku noci na 26. října poměrně pomalu neznámým krajem. Došli k Útěchovicím, kde se utábořili v Jelínkově lese, zde chtěli přečkat den a v noci pokračovat k místu srazu. Před sedmou hodinou ranní bylo také mužům z Útěchovic nařízeno, že musí pomoci v pročesávání okolí. Výzvy bylo uposlechnuto jen s nevolí, nikdo nechtěl přispět k dopadení odvážných lidí, kteří přiletěli bojovat s nacisty.
Ukrytí parašutisté viděli hlavní skupinu, kterou nechali projít a zavolali na opožděnou skupinku. V té byl nahluchlý stařec Josef Šmíd, sedmnáctiletý synek Karel Stejskal a pětačtyřicetiletý čeledín Jiří Hartl. Za průvodce si parašutisté vybrali Hartla, další dva vesničany poslali domů. Bohužel ti však o svém setkání nemlčeli. Brzy se vše dozvěděl starosta a četníci, kteří byli právě u něho. Zpráva o parašutistech se tak rychle dostala i na četnickou stanici v Hořepníku. Nezávisle na tomto hlášení přijelo před polednem německé vojsko a důkladně prohledalo obec i okolní kraj.
Karel Stejskal: „Parašutisté nám v lese neřekli, co máme dělat, zda mlčet. Já šel za tátou, který svážel a vše jsem mu řekl. Ten se polekal, počkali jsme ještě a ve 14 hodin to táta ohlásil starostovi v Útěchovicích. Byl tam právě četník Makovec. Potom se četníci na vše vyptávali. Přijelo gestapo z Tábora a s bitím nás vyslýchalo. A večer znovu vyslýchalo s velkým bitím. Navečer byla nasazena i Hitlerjugend, která prohledávala obec, místnosti i okolí. Za této vojenské prohlídky odváželo gestapo mne i Šmída na četnickou stanici do Hořepníka. Před devátou večer nás tam přivezli  a asi za tři čtvrtě hodiny přišel Artl. Neustále nás vyslýchalo a bilo táborské gestapo, četníci k nám neměli přístup.“
Mezitím průvodce Artl vedl sedm partyzánů zalesněným terénem směrem na Arneštovice a kolem Radějova k Dobroměřicím. V té době se v hospodě u Brothánků v Arneštovicích mluvilo o tom, že silnici přecházeli neznámí chlapi s ranci, určitě hledaní parašutisté, což také horlivý místní občan šel hlásit četníkům do Hořepníka. Ti tak dostali druhou informaci o výskytu parašutistů, kterou rovněž ihned postoupili gestapu v Táboře. To později přivezlo oba ztýrané občany z Útěchovic a navečer začaly nacistické jednotky znovu pročesávat kraj.
V lese u Dobroměřic se průvodce parašutistů vymluvil, že ho bolí břicho a musí si odskočit do křoví. Komisař Ruttkay mu uvěřil a pustil ho. Artl odložil ranec lékařky, který nesl, v nastávající tmě se opatrně vzdálil a utíkal zpět. Bohužel i on podal hlášení na hořepnické stanici. Kombinací všech získaných zpráv nacisté určili, že hledaní parašutisté jsou v blízkosti Dobroměřic, někde mezi Kubešovým mlýnem a pohodnicí U Nerudy.
Parašutisté byli dlouhým pochodem s výstrojí a výzbrojí unaveni a navíc otřeseni útěkem svého průvodce. Nevydali se na další cestu a zůstali zhruba v prostoru, ve kterém je Artl opustil. Nacisté jednali rychle. Přes noc stáhli značné síly vojenských a bezpečnostních jednotek. Neprodyšně uzavřeli velký prostor mezi okolními osadami. Mezi šestou a sedmou hodinou 27. října, v husté mlze, nastupovaly ze všech stran německé rojnice k pročesávání terénu. Akce se zúčastnily jednotky wehrmachtu, gestapo z Tábora i jednotky z výcvikového prostoru SS u Neveklova. Protože místo, kde se parašutisté pravděpodobně zdržovali, nacisté znali (důstojník je měl v mapě označené šipkou), šli najisto. U Dobroměřic, poblíže předpokládaného místa, potichu umístili dva těžké kulomety. Proti nim bylo v lesíku nad Kubešovým mlýnem šest mužů a mladá komsomolka Krasavinová. Jakou mohli mít naději, že z obklíčení vyváznou živí?
Když se po sedmé hodině mlha trochu rozptýlila, parašutisté pochopili, kolik mužů proti nim stojí. Slyšeli dupání okovaných bot, a tak se přemístili na kraj lesíka, kde se zastavili a tiše vyčkávali. Naproti nim, za potokem a loučkou, ve vzdálenosti asi 100 metrů začínal větší a hustší les. To dávalo slabou naději na záchranu a bylo nutné se tam rychle dostat. Netušili, že právě tam jsou zaměřeny německé kulomety. Ruttkay, Dibdiak a neznámý slovenský desátník vyrazili přes potok, snažili se přeběhnout krátký úsek loučky a z protějšího lesa chtěli krýt postup svých druhů. Připravená čtveřice Hazucha, Začupejko, Andrejev a Krasavinová však už přeběhnout nemohla. Střelec německého kulometu, ukrytého za bokem lesa, měl před sebou vše jako na dlani. Tři muži přebíhali po nechráněné louce, necelých 100 metrů od jeho palebného postavení. Kulometník střílel po přebíhajících parašutistech dlouhými dávkami. Ti byli nečekanou palbou zaskočeni, na volné louce nestačili použít samopalů, nezachránil je blízký les. Jeden padl u prvních stromů, druzí dva na loučce u lesa. Rozezněla se prudká palba. Němci stříleli přes lesík proti sobě. Zbylí čtyři parašutisté se stáhli a zaujali kruhovou obranu. Zachovávali naprosté ticho. Za chvíli střelba utichla, nacisté se domnívali, že v malém lesíku nikdo není, že zbytek skupiny se skryl někde v okolních chalupách, a tak začaly opět prohlídky blízkých vesnic.
Boj u Dobroměřic skončil smrtí tří parašutistů. Nacisté žádné ztráty na lidech neměli, i když se to místní lidé domnívali. Naopak, získali osobní zbraně padlých, součásti výstroje a zejména dynamo k radiostanici, které nesl rotný Dibdiak. Situační zpráva pražského gestapa za říjen 1944: „27. 10. 1944 v lesním terénu severně od Hořepníka dotyk s touto skupinou, která zahájila palbu. Tři muži z této skupiny (Slováci a Rusové) zastřeleni. Ztráty na naší straně nebyly.“

Další postup
Parašutisté se po nečekané ztrátě svých druhů stáhli dále do lesíka. Pečlivě ukrytí pod listím, přečkali pročesávací akce německých rojnic nezpozorováni. Jen Hazuchovi se již nepodařilo najít samopal, když slézal ze stromu a spěšně s pistolí v ruce ustupoval, zapomněl, že mu předtím spadnul. Odpoledne, když nastal klid, se čtveřice opatrně shromáždila. Věděli, jak je to nebezpečné, ale bylo nutno podívat se na místo přestřelky, najít dynamo, které bylo nezbytné pro navázání radiospojení s centrem. Zajišťován ostatními, prozkoumal Ignác Hazucha opatrně okolí a potom i místo, kde jejich kamarádi padli. Našli jen udupanou trávu a tratoliště krve, ale dynamo tam nebylo.
Ignác Hazucha: „Otřeseni ztrátou kamarádů jsme skryli všechen nepotřebný materiál a jen s nejnutnějšími věcmi se připravovali na cestu. Radiostanice RPO (radiostanice partyzánských oddílů) nebyla zatím bez dynama k potřebě. Zabalili jsme ji do stanového dílce a zahrabali v lesíku pod mlýnem. S sebou jsme vzali tři samopaly PPS (Pistolet-Pulemjot-Sudajev vz. 1943, ráže 7,62 mm) se zásobníky po 35 nábojích, čtyři pistole TT (Tokarev-Tula, ráže 7,62 mm) se zásobníky po 8 nábojích, čtyři kartony po 400 nábojích, osm granátů F-1, mapu a dva kompasy, čokoládu, cigarety a tabák."
Protože velitelé padli a osudy druhé skupiny neznali, rozhodli se partyzáni jít na východ, směrem k frontě. Věděli, že před nimi byly vysazovány desanty na Slovensko, kde probíhalo povstání, že oddíl Jermak, který odletěl před nimi, byl určen na Moravu. Za soumraku 27. října 1944 se dali opatrně na pochod a podařilo se jim z nebezpečného prostoru uniknout. Postupovali poměrně rychle, již ráno 2. listopadu byli v lese nad obcí Telecí. Zde je čeští vlastenci zkontaktovali se Serinkovými lidmi z partyzánského oddílu Rady tří Černý-Čapajev. 4. listopadu s nimi přešli do Veselí u Dalečína, kde měl tehdy oddíl Čapajev na statku Jaroslava Novotného hlavní základnu. Tam se také v polovině prosince sešli s druhou částí svého desantu, která přišla společně s oddílem Jermak.
Nacisté ještě několik dní prohledávali kraj západně od Pelhřimova, Pacovsko a Mladovožicko. Jejich letadla 5. listopadu shazovala do lesů letáky s výzvou v českém a ruském jazyce, aby se partyzáni vzdali, vyšli z lesů a přihlásili se na nejbližší četnické stanici. Ještě 8. listopadu projížděla obcemi tři německá auta, na posledním byly umístěny megafony. Při zastavení Němci nejdříve zahráli hymnu Kde domov můj a poté vyzvali parašutisty, aby vyšli z lesů a přihlásili se. Vše bylo marné, partyzáni z kraje zmizeli.
Z protokolu, sepsaném 15. června 1945, se zatčeným Otakarem Chalupou, obviněným z vlastizrady: „Ke konci listopadu 1944 nařídil mi Gottschling (pozn. aut.: vedoucí kriminální rada gestapa Tábor), abych se věnoval výhradně tomu, aby byli chyceni parašutisté, kteří seskočili v okolí Pelhřimova. Při té příležitosti mě Gottschling vyprávěl, jak byli zastřeleni tři sovětští parašutisté u obce Lipice u Pelhřimova. Při jejich seskoku, bylo jich prý celkem 15, se rozdělili na dvě skupiny. Jedna skupina vyzvala na cestě potkavší lidi, aby šli s nimi do lesa. Jeden prý se vymlouval na to, že má početnou rodinu a z toho důvodu byl parašutisty propuštěn. Druhý, který s nimi chodil asi den, fingoval, že má neustálé nucení na velkou stranu. Při tom ho parašutisté vždy přešli a kousek opodál na něj počkali. Tak když nadešel soumrak, využil tento muž při výkonu své potřeby vzdálení se parašutistů a utekl. Ihned běžel na příslušnou četnickou stanici a tam hlásil, kde se s parašutisty zdržoval. Pokud vím, bylo ihned vyrozuměno táborské gestapo a Drewo sám osobně mluvil s tím mužem, který udání vykonal. Na to bylo sezváno asi 1 000 vojáků SS, kteří dotyčný kraj obklíčili a skupinku parašutistů, kteří se mezitím ještě více rozdělili, zastřelili. Mrtvoly byly vyfotografovány, totožnost však nebyla zjištěna. Avšak u jednoho z mrtvých byl nalezen lístek se jmény 15 lidí různých osob ve slovenské řeči. Při této příležitosti ukořistili také 3 strojní pistole, jakož i vysílací stanici. Zabití parašutisté měli prý u sebe veliký svazek bankovek, německých to marek, které prý měli platiti pouze v Němci obsazeném Rusku.“

Paměti
Uprchlý průvodce Jiří Artl se narodil v roce 1900 a zemřel 5. 8. 1971 v Duchcově, o 3 roky později zemřela jeho manželka. Anna Hanková vzpomíná: „Artlovi bylo kolem padesátky, byl opálkář, chodil po lesích a snad tam i spal. Chodil i do hospody a tam se seznámil s tátou (pozn. aut.: manželem). Bál se nasazení, a tak jsme ho vzali do služby. Asi dva roky u nás dělal, byl to dobrý pracovník. Artl nebyl udavač, byl bojácný. Ráno ho parašutisté sebrali, dělal, že ho bolí břicho a večer jim v houští utekl. Než to ohlásil, hlásil to předem v Hořepníku na četnické stanici Jokeš z Arneštovic, viděl je přecházet silnici. Artl se nesvěřil, zda v zabitých poznal parašutisty. Byl moc bit v Hořepníku i v Pelhřimově gestapáky.“
Ubíhala léta a na události kolem vysazení parašutistů v jednom z podzimních večerů roku 1944 se téměř zapomnělo. V 70. letech minulého století provokovaly parašutisty z Klubu branných sportů v Kamenici nad Lipou nezodpovězené otázky: kdo vlastně tenkráte na Pelhřimovsku seskočil, kdy a kde, kolik parašutistů bylo a co měli za úkol, kam odešli a jaké byly jejich další osudy, též odkud pocházeli tito stateční lidé? A tak s odstupem mnoha let se pustili do pátrání po tomto téměř zapomenutém desantu, bez znalostí metod práce historiků, ale zato s nadšením pro věc a s bezmeznou trpělivostí. Pečlivě zaznamenávali stovky vzpomínek pamětníků, studovali kroniky, archivy a literaturu. Po letech svědomité práce dosáhli badatelé-amatéři překvapivých výsledků. Zodpověděli základní otázky, nalezli čtyři sovětské a dva slovenské žijící parašutisty i rodiny většiny padlých a zemřelých z patnáctičlenného desantu Dr. Miroslav Tyrš. 30. září 1979, závěrem 3. ročníku třídenní náročné branné soutěže parašutistů Noční výsadek, ve spolupráci s místními a okresními orgány Pelhřimovska, byly odhaleny památníky v místech seskoku u Lipice a smrti tří partyzánů u Dobroměřic. Této slavnosti se účastnili sourozenci padlých partyzánů a v obou místech, po projevu bývalého parašutisty Jozefa Kahaly, následoval seskok patnácti vojenských výsadkářů a bojové cvičení.

autor: Václav Kameník