Milan se narodil v Brně 24. listopadu 1922, čtyři roky po konci první světové války. Lidé měli v té době válečné hrůzy ještě zažité a doufali, že podobné neštěstí je už nikdy nepotká. Poté, co vychodil základní školu, začal studovat gymnázium a chtěl jít až na vysokou. Ve třeťáku se ale spousta věcí mění – začíná 2. světová válka a v Českoslovesnku jsou zavřené všechny vysoké školy. Jako aktivní člen Junáka, Sokola a člověk věrný Skautskému slibu, se Milan začíná zajímat, jak by on, sedmnáctiletý kluk, mohl bojovat za záchranu své vlasti. Těsně před maturitou se mu daří ve firmě, kde brigádničí, navázat kontakty na protifašistický odboj v okolí Tišnova.
4 dny před svými 20. narozeninami musí Milan nastoupit do transportu do Vídně na nucené práce. Už tehdy ale ví, že ve Vídni dlouho nezůstane a kdykoliv má možnost, vrací se na propustku na víkend do Brna a do Skaličky – vesnice, kam jako malý jezdíval a kde nyní spolupracuje s partyzány. Rok poté, co pracuje ve Vídni, onemocní Milan na zánět slepého střeva a jede na operaci do Brna. Do Vídně se už ale nevrací a z nemocnice po operaci utíká nejdříve domů a pak do Skaličky, kde hned první zimu spolu s kamarády z odboje buduje základnu v opuštěné chatě poblíž nedostavěné dálnice. Tam učí kluky, jak se pohybovat v přírodě, práci s buzolou a mapou a také jak zacházet se zbraní. Všechno, co se naučil dříve, se mu nyní náramně hodí.
Další rok v květnu je Milan Genserek zatčen za zběhnutí z nucených prací. Ne na dlouho – po cestě do vězení vyskočí za plné rychlosti z vlaku. S poraněnou nohou utíká do Skaličky, kde se schovává u svých známých před vězením. Odteď začíná jeho dráha psance a partyzána, který bude několik dalších let spát v lese odkázán jen na sebe, na kamarády a na pár lidí, kteří sympatizují s odbojem. Spojí se také s kamarády, které potkal na nucených pracích ve Vídni a dvanáct z nich odtud utíká, aby se připojili k Milanově skupině v lesích na Tišnovsku.
Všichni společně zakládají „Třetí československou údernou rotu“ pod velením poručíka Milana Genserka, která chce všemi silami bojovat za osvobození Československa. Na důkaz skládají členové uprostřed lesa slavnostní slib: „Přísaháme při slavné památce našich popravených a umučených sester, že budeme vždy, všude a za všech okolností bránit svou porobenou vlast a tvrdě a neúprosně trestat křivdy spáchané na našem lidu. Tak přísaháme.“
Kluci v lesích mají dostatek odhodlání, ale chybí jim zbraně, oblečení i jídlo. Do vesnic k přátelům se přitom mohou odvážit pouze za tmy tak, aby je nikdo neviděl. V kraji totiž nebydlí pouze přátelé partyzánů, ale také udavači a lidé, sympatizující s Německem.
Časem Milan přichází na to, jak vyřešit problém se zásobami. Domluví se s četníky, že budou partyzáni fingovaně přepadat četnické stanice. Přepady byly naplánovány tak, aby se nikomu nic nestalo, ale aby partyzáni mohli ukořistit nějaké zbraně, oblečení a jídlo. Plány se jim daří, dokud Němci, kteří již nedůvěřují československým četníkům, nepošlou na četnické stanice po zuby ozbrojené příslušníky Gestapa. Když na takto obsazenou četnickou stanici v Dolní Rožínce naráží Milanova partyzánská skupina, rozpoutává se lítý boj a dlouhá přestřelka, která končí použitím ručních granátů. 8 partyzánů je poraněno a jeden z nich, Milanův kamarád z Vídně, na zranění po 3 dnech umírá. Zbylí partyzáni pohřbí svého druha kousek od tajného bunkru v lese a nějakou chvíli se musí schovávat, jelikož po nich Němci pátrají.
Podobných příběhů zažívá Třetí ČS úderná rota celou řadu. Hlavní činnost ale spočívá v záškodnických akcích proti německým úřadům a pomoci lidem, kterým se podařilo utéct z nacistického vězení a nyní jim hrozí smrt. Úspěch se prolíná se smrtí a ztrátou kamarádů, ale šeptanda o úspěšné partyzánské skupině se šíří po kraji a připojují se k ní další lidé, kteří chtějí pomoci. Všichni doufají v jedno – že hrozná válka brzy skončí a oni se zapojí do osvobození Československa od nepřátelské armády. Později se Třetí ČS úderná rota spojuje s ruskou odbojovou skupinou generála Luži.
Za svítání dne 24. února 1945 se ve Skaličce ve vile Žantovských schází Milan Genserek spolu s veliteli dalších odbojových skupin v kraji a několika kamarády. Nikdo z přítomných netuší, že kvůli zradě jednoho z vesničanů je místo obklíčeno německými vojáky a příslušníky Gestapa. Za chvíli začíná přestřelka a množství partyzánů i Německých vojáků zůstává na místě mrtvých. Milan je spolu s několika dalšími kamarády a lidmi z vesnice zatčen a převezen na služebnu Gestapa v Kounicových kolejích v Brně. Zde ve vězení tráví necelé dva měsíce. Po tu dobu je tvrdě vyslýchán, aby prozradil, kde se schovávají další partyzáni.
16. dubna 1945 je jasné, že válka je u konce. Rudá armáda, která bojuje proti Německu a pomáhá osvobodit Československo, je necelých 30 kilometrů od Brna v Hustopečích. Brno samotné v tu dobu vypadá jako město duchů – menší uličky zejí prázdnotou, němečtí vojáci hromadně odjíždějí z města a snaží se zachránit si život. 16. dubna 1945 vyvádí členové gestapa 8 spoutaných partyzánů v čele s Milanem Genserkem na dvůr Kounicových kolejí. Vzduch prořízne 8 výstřelů a 8 těl padá k zemi. Poté Němci z Kounicových kolejí navždy odjíždějí.
Milanu Genserkovi bylo v té době 22 a půl roku. In memoriam byl oceněn Československým válečným křížem.